V říjnu už to bude dlouhých osm let, co RAMMSTEIN vydali nové album. Dlouhých osm let, během nichž se kapela věnovala vydávání kompilačních a živých nahrávek, koncertování a přemýšlení, zda vlastně ještě chce dále existovat nebo už ne. A i když si na tuhle zásadní otázku nakonec odpověděla kladně, na nové album to zatím v dohledné době nevypadá. Místo toho se naši milí východní Němci věnují tomu, co jim šlo vždy bezpochyby také velmi dobře (ne-li výtečně), totiž koncertování.

Rekordně rychle zmizelé vstupenky na nedělní koncert přiměly kapelu a pořadatele k přidání druhého koncertu následující den, jenž byl podle všeho také velmi brzo na hranici vyprodání. Kapele se tak do míst, kde se u nás stabilně daří třeba IRON MAIDEN, podařilo přilákat dvojnásobné množství diváků, což je jistě pozoruhodný počin, kterýmžto konstatováním bych ovšem zároveň nechtěl nějak podceňovat kvality RAMMSTEIN či předstírat, že si nevšímám návštěvnosti jejich živých vystoupení v okolních státech.

Čas předskakujících KURTIZÁN Z 25. AVENUE jsem strávil na cestě k vršovickému stadiónu, neb jednak kapelu pamatuji už jen z dob, kdy v ní ještě působili Simon a Viking, a jednak se mi nechtělo se v nezvykle horkém jarním dni ještě dlouho před vykopnutím hlavní hvězdy připékat na ploše slávistického svatostánku. A jelikož RAMMSTEIN nakonec udeřili až deset minut před půl devátou, mělo tohle plánování svou logiku.

Věčná škoda, že začátek koncertu nepočkal až na tmu, protože ta by jistě dala četným pyrotechnickým efektům a ohňovým představením německé šestky daleko lépe vyznít. Takto proběhla většina ohňostrojů proti ještě stále modrému nebi, takže k celkovému dojmu leccos chybělo, to zkrátka bylo znát. A protože se RAMMSTEIN rovněž zrovna nepřetrhli v délce celého předvedeného setu (koncert se dostal na hodinu a půl hraní včetně všech tří závěrečných přídavků), byl jsem při závěrečném hodnocení svých dojmů raději poněkud opatrnější.

Aby nedošlo ke zmýlené, Till Lindemann a spol. hráli a zapalovali poctivě, o tom žádná. Úvodní scéna, při níž byli po odpočítání spuštěni oba kytaristé, tedy  Richard Z. Kruspe a Paul H. Landers, na dvou železných konstrukcích dolů na pódium za zvuků nové skladby „Ramm 4“ (jejíž text je složen výhradně z názvů skladeb Němců), byla přímo dechberoucí. Do toho extravagantní zpěvák se svými koženými modely a perfektní, řízný zvuk, to všechno bylo jako ze scénáře pro ideální industriálně/metalový koncert. Člověk také musel mezi jiným ocenit i téměř reálné odpálení se Tilla Lindemanna coby arabského atentátníka na konci skladby „Zerstören“, neustále do rytmu šlapajícího klávesistu Christiana Lorenze, jenž si zatím účelem na pódium nechal zavést běžecký pás, anebo třeba ten prostý fakt, že jediným zvoláním směrem k publiku bylo Lindemannovo „ruce nahoru“ ve skladbě „Ich will“, jinak se kapela komunikaci vyhýbala a do značné části tím umocňovala dojem ze svého vystoupení.

Jen kdyby zkrátka ještě počkala na tmu a zahrála o nějakou tu půlhodinku déle (kde zůstaly kusy jako „Benzin“, „Pussy“, „Mutter“ či „Ohne Dich“, ptám se?), bylo by to z mé strany nejspíš bez pochybností. Takhle však nějaké zůstaly viset ve vzduchu, byť je samozřejmě jasné – a také to chci zdůraznit – že shlédnout podobně originální metalově/pyrotechnické divadlo s visačku RAMMSTEIN vždy znamená, že pozitiva nakonec převáží. Tedy alespoň v neděli v Edenu to tak platilo.

Setlist: Ramm 4, Reise, Reise, Hallelujah, Zerstören, Keine Lust, Feuer frei!, Seemann, Ich tu dir weh, Du riechst so gut, Mein Herz brennt, Links 2-3-4, Ich will, Du hast, Stripped, Sonne, Amerika, Engel

Foto pouze ilustrační.